Víkend jsem věnovala odpočinku a uzdravování se z nepříjemného nachlazení. Ležela jsem v peřinách a dočítala jsem výbornou humornu knihu Kde se touláš Bernadetto, mezitím co jsem listovala nejnovějším vydáním Reflexu. A když mě to přestalo bavit, sáhla jsem po deníku, knize Konec prokrastinace a následně jsem se jala aktualizovat svou vizi - pět stran ve Wordu o svém ideálním já, o životě, kterým bych chtěla žít, a vůbec tak nějak jsem se rozhodla strávit zbytek víkendu přemýšlením o sobě, analyzováním způsobu života, který teď momentálně vedu v porovnání s těmi pěti stranami o mém ideálním self. Čas od času si potřebuji připomenout, jak na to. Jakým směrem zkrouhnout myšlenky, aby svět byl zase fajn. Postupně jsem se dostávala do té euforie a na druhý den jsem se pak vzbudila plna odhodlání zase na sobě začít pracovat ...
Stalo se to úplně náhodou. Prošla jsem jen kolem a naprosto spontánně a bez promýšlení možných důsledků jsem se postavila na váhu, zatím ještě nenasnídaná, jen tak v kalhotkách a tílku, ve kterém jsem se před půl hodinkou vzbudila. Nejdříve na digitální váhu, která váží o 5,5 kg méně, tudíž je třeba si tuto hodnotu k číslu, které se vám ukáže, přičíst, a zjistíte pravdu. Tu hořkou, krutou a nesnesitelnou pravdu, která vám způsobí hysterický záchvat pláče a kdy v plicích ucítíte takový tlak, až se začnete bát o své vlastní zdraví. Ještě než jsem se v to dopoledne dostala k tak složitým matematických úkonům, z čisté zvědavosti jsem stoupla i na tu druhou, mechanickou, dvacet let starou váhu, která beztak moc přesně neváží.
Následovalo dlouhé ticho, kdy jsem se nehýbala, nedýchala, jen se sklopenou hlavou stála na té věci a dívala se dolů. Pak jsem udělala krok zpět, hodila pohled na digitální váhu, co stála hned vedle a do vteřiny spočítala, kolik je 63 a půl plus 5 a půl a pak mi došlo, že ta stará mechanická rachotina, co mě připravila o úsměv, nadšení a odhodlání toho na neděli vcelku fajn dne, nelže, že se jen tváří, že je stará a k ničemu, ve skutečnosti ale váží kurva přesně a uděluje rány tvrdší než golfová hůl!
Trhla jsem svůj rekord a vyžrala se do rozměrů a čísel, která jsem si nedokázala ani ve snu představit. Během pětnácti let, co jsem mluvila (povšiměte si dobře předchozího slova!) o hubnutí a toužila mít tělo Britney v jejích dvaceti letech, jsem zatím přibrala 15 kilo, z toho 10 za posledních 5 let! Nechala jsem to zajít moc, moc daleko! A pěkně mě to nasralo! Něco mi říká, že ten vztek teď vezme pořádně za své.
~ with love, Danny
Fat bitch?!! Myslím, že by si neměla žít podle nějaký měřítek a pravidel co si sepíšeš na papír, prostě žij spontánně, nežer KFC, cvič a usmívej se co nejvíc to jde :*
ReplyDeleteDrahá Cler, asi jsi mě ještě nepoznala dostatečně na to, abys věděla, že jakmile začnu žít spontánně, pak dělám spontánní věci a k nim kupříkladu půlnoční svačinky v KFC prostě patří ... Nic na mě neplatí, když můj život nemá řád!
DeleteI přesto díky za komentář, trocha optimismu se vždycky hodí. I když se mnou tohle prostě nehne.
Danny, já s Cler tak trochu souhlasím. Mám vyzkoušené sama na sobě, že když se snažím žít podle nějakého přesně nalinkovaného řádu, nejsem šťastná. Váha jde třeba dolů, ale k čemu to je, když je mozek neustále ve stresu, že něco nesmí a něco zas musí. Myslím, že bys měla najít nějakou rovnováhu mezi dvěma extrémy. Já se poslední roky taky potýkám s váhou, která se mi vážně nelíbí, ale než abych se užírala dietami a pravidly co musím a nesmím, žiju si po svém. Přehodnotila jsem pár životních názorů, neomezuju se, ale občas se snažím u jídla přemýšlet. A je mi fajn. Takže věřím, že tobě bude také, chce to jen otevřít mysl a začít sledovat svět z trochu jiného úhlu. Hodně štěstí!:*
ReplyDelete