6/29/2014

JENOM DALŠÍ PŘEŽÍVÁNÍ

A tak jsem zůstala doma. V tuhle chvíli navíc úplně sama. V bytě co v mém podvědomí evokuje skládku zbytečností a slátaninu barev co se k sobě nehodí, jen má vytoužená, čistotu a jednoduchost připomínající bílá chybí zcela, nepočítám-li strop mého pokoje a rámy třech obrazů vyobrazujících holé NIC s logem Ikea. Věřím v fengh shui a nepochybně i toto zarámované prázdno se v mém životě odráží. Původně jsem jimi chtěla demonstrovat, že se zde již více nehodlám zabydlovat a brzy pláchnu někam, kde si vše vybuduju zcela po svém, od prahu vchodových dveří až po poslední kout nejzazšího pokoje s vysokým bílým! stropem, jenže si nejsem jistá, zda tyhle mé úmysly ty vyšší síly vůbec berou v potaz či nikoliv. A jelikož jim ve skutečnosti ani za mák nerozumím a nejsem s to jejich zákonitost chápat (je-li v nich vůbec nějaká, o čemž pochybuji stále více), řekla bych, že si stejně dělají, co chtějí, nikoliv, co já bych chtěla - ostatně jako vždycky. Asi začnu stejně jako někteří mí známí věřit v osud, protože mám pocit, že ať se škrábu za svým sebevíc, cosi mě vždy stáhne pěkně zpátky a jsem tam, kde jsem byla. Ve výsledku jsem za to často zpětně vděčna, ovšem v tu chvíli se ublíženě vztekám a ptám se, kde je ta svoboda v možnosti si vybrat - s vědomím, že za svá rozhodnutí přejímám plnou zodpovědnost, jakkoliv bláznivá se zdají být, když se to stejně vždycky pokazí?
A tak tu zůstávám, se svým snem o bílých zdech, minimem nábytku a luxusní koupelně a záchodě s oknem, bez Deniho, sen o nemž se mi stejně tak rozplynul jako pára nad hrncem v podobě facebookového výkřiku "zadaný", po němž následovalo přeložení na ignore list, jako to před nedávnem udělal George (chybí mi, jen co je pravda!) Ráda skutečnosti vytěsňuji a tvářím se pak, že se mi tím náramně ulevilo od bolesti. Nicméně v tomto případě lze konstatovat jediné: díky Bohu (nebo komu chcete), že mi můj velkolepý plán o útěku z domova a bydlení s ním nevyšel, protože TA představa, jak by to vypadalo, je na mou nervovou nestabilitu až příliš hard core! Oproti tomu fakt, že poslední úsek mé každodenní dvouhodinové cesty za excel tabulkami nebudu sdílet pouze s Emilem, ale od úterý také s Denim, zdá se býti malicherným. Přesto zatím nevím, jak se k tomu postavím, ale zabývat se plánováním nejvhodnější strategie se mi v tuhle chvíli chce ze všech věcí nejméně. A tak se jdu dál prodírat houštinou slov Macochy, abych si tak potvrdila, že na byť jen trochu složitější čtivo já zřejmě nemám mozkové buňky.
~ with love, Danny

3 comments:

  1. Jak jsem tak četla, měla jsem opravdu pocit, že ti naprosto rozumím .. a snad i mám ... nedávno jsem přišla o vztah, ale rozhodla jsem se sama ... sleduju svůj pokoj a mezi tím sním o vlastním domě, vše od základnu podle sebe. Vidím, že myšlenky máme podobné. Zatím to chce čas a být co nejmíň doma, což se mi dařilo, dokud jsem si nenabrala brigádu, po které jsem unavená a nakonec doma zůstat musím... alespoň spát. :D

    ReplyDelete
    Replies
    1. Každý konec přináší nový začátek něčeho jiného. A to je důvod k radostnému napětí, co nám příští dny přinesou pěkného :)

      Delete
  2. Anonymous8/08/2014

    Bude lépe :)

    ReplyDelete