NO IDEA

Jsem absolutně bez inspirace. Dívám se na kurzor jak bliká na prázdné stránce a nevím, co napsat. Prostě nevím. Slova mi došla ještě dříve, než přišlo první. Smutné.

Pročítám si svoje staré články, procházím cizí blogy, čtu cizí články, čtu knihy a čekám, že mě políbí múza, že chytnu nápad, že mě zaujme něco, nad čím se budu moci hluboce zamýšlet a tvořit si tak svůj vlastní názor, který sem pak budu moci veřejně ventilovat, jako kdyby byl pro společnost kdo ví jak nepostradatelný. Je, nebo ne?

V mezidobí, kdy si ode mě nic smysluplného nepřečtete, posílejte odkazy na zajímavé blogy. Je mi zle ze všech těch fashion blogů a beauty blogů, kterých je všude triliarda. Je to nuda! Pošlete mi sem něco, na co se dá dívat, nebo co se dá číst. Něco, co jsem ještě tisíckrát neviděla, něco, co když si přečtu, tak mi to něco dá, ponaučím se z toho, pobaví mě to, anebo - inspiruje. Potřebuju to!

Neberte to osobně, vy, co vedete fashion nebo beauty blogy, to není nic proti vám, vašim osobám, ani těm blogům, beru to tak obecně - je jich prostě všude moc.

Vítám zajímavé fotoblogy i články, které mají opravdová slova.

VE HVĚZDÁCH

Máš na mě zvláštní vliv. Ten na mě působí vytrvale a jakoby automaticky. Jsi jako hvězda, která upoutává mou pozornost a já se na ní chci nekonečně dlouho dívat a vnímat její slabou, ale jasnou zář. A když za denního světla není právě vidět, myslím na ni. Vnímám její přítomnost, i když se mnou není. Je v mé mysli. V mém srdci.

Ta hvězda má podivnou přitažlivou moc. Zcela jsem si na ní získala závislost.

Z její existence mám smíšené pocity. Jsem šťastná i smutná, usmívám se a pak pláču.

„Škoda že nepláčeš perly.“

„To bych už byla ve vatě.“

„To bych tě víc trápil :)“

Bavíš mě i trápíš. Život mě naučil, že nic netrvá věčně. Ani radost, ani trápení.

Život je jako sinusoida. Jednou se radujeme, podruhé se soužíme. Tato období se s platnou pravidelností opakují.  A já nevím co dělat, abych tenhle zákon obelhala. Jak ho obejít, abys zůstal? Nelze neplakat, když si představím, že tě zase ztratím. Nechci tě získat - ztráta by byla nevyhnutelná. Nechci tě nechat tak, protože tím tě ztrácím taktéž. Řešení neexistuje. A tak ho sabotuji. Přežíváme a trápíme se, milujeme se i nenávidíme.

~ with love, Danny

NELSON

 

"Zatímco ztrácíme svůj čas váháním a odkládáním, život utíká."

Takový citát mám jako jeden z mnoha napsaný v sešitě skrývajícím všechno možné od chorvatských slovíček náhodně pochycených od svých kolegů z Rijeky až po lístky z kina.

Narazila jsem na něho jednou a zamyslela se nad ním. Je krásné, že si uvědomuju jeho hluboký význam, ale nikdy se jím neřídím. V tu chvíli jsem se naštvala a řekla si, že nehodlám celý život stále jenom mluvit o tom, co chci, a kde nic tu nic. Pár dní na to jsem vyrazila směr ostravský kraj a splnila si tak celoživotní sen! Sen pětileté blonďaté holčičky, která toužila po kočičce a tahle touha ji v následujících letech života nikdy neopustila. Šla, a ten sen si teď, kdy už je velká a nemusí se nikoho o splnění svých přání dožadovat, splnila sama.

A tak s námi bydlí Nelson. Krásný ragdollí kocourek, blue mitted s lynxovou kresbou. Nejroztomilejší zvířátko na světě. Dělá radost mně i mamce, která měla vždycky dost výmluv, proč si kočku rozhodně nepořizovat. Teďka běhá z práce jak nejrychleji může, aby s ním byla co nejdříve doma.

Žijeme jenom jednou. Neodkládejme si radost na později!

~ with love, Danny

                  ůlpppppppppp 

~ zdraví Nelson

RÁNA

Ránem začíná každý nový den. Okamžikem, kdy procitneme a z nevinného snového světa se přeneseme do toho skutečného, v němž žijeme. Říká se, že od toho, jak začneme svůj den se pak odvíjí jeho zbývající část. Dle všeho by tedy bylo ideální prožít ráno tak, jak je nám to příjemné. V poklidu, s pozitivními myšlenkami a očekáváním, co nový den přinese, bez zbytečného stresu, kterého je v naší společnosti už tak dost. Kvalitní a plnohodnotná snídaně je pak nezbytností, abychom měli dostatek energie a sil vyrazit vstříc tomu, co nás čeká venku, hravě zvládnout nástrahy a příjemnosti si náležitě užít.

V práci začínám každý den od půl deváté. To je přeci krásné. Někteří lidí pracují od sedmi, někteří začínají třeba i dříve. Člověk, který pracuje od půl deváté si ráno klidně může zaběhat v parku, dát si dvacetiminutovou sprchu a pak v županu půl hodinky popíjet ranní kávu, zatímco si žehlí vlasy a v mezičase tancuje na Shake it off. Na to ovšem nemá nárok ten, kdo do práce dojíždí hodinu a půl třemi dopravními prostředky pražské integrované dopravy a je rád, že se ráno ve spěchu jentakabyseneřeklo připraví, srkne si kávy, hodí do tašky oběd, který mu maminka připravila a na jehož přípravu sám čas nemá a ani nechce mít a běží kopcem dolů na vlak.

6:00 Jemná melodie linoucí se z mobilu mě opatrně budí. Žádný kravál, který by mi hned způsobil infarkt, takže probuzení je příjemné. Mám hodinu na to, abych se připravila a odešla z domu.

6:10 Jsem ve sprše, kde si rychle umyju vlasy. Kondicionér nechávám působit asi tak 15 vteřin a rychle smývám. Není času nazbyt.

6:20 Pleťový krém, make-up, tvářena, tužka na obočí, spodní linky a řasenka. Jednodušší líčení už snad neexistuje. Hrajeme o čas. Dneska prostě krásná nebudu.

6:30 Rychle do sebe házím jogurt lžičku po lžičce, upíjím kávu a rozčesávám mokré vlasy. Zapínám fén a horkým vzduchem beru své už tak zničené křehké vlasy do sucha.

6:45 15 minut do odchodu. Začínám panikařit. Ve spěchu na sebe naházím to nejobyčejnější oblečení, které najdu. Cítím se strašně, vypadám strašně. Ale na kombinování hezkých outfitů není času nazbyt. Zapínám žehličku na vlasy.

6:55 5 minut do odchodu. Afro zkroceno. Vypánám žehličku. Pobíhám po bytě, beru z lednice krabičku s obědem, svačinu, házím do tašky deštník, služební a svůj vlastní mobil, přemýšlím, jestli mám dnes náladu na hodinku a půl četby Caithlin Moranové, Lolity, anebo vzít Reflex. 

6:58 Horký vzduch fénu, žehlení vlasů a pobíhání po bytě v posledních minutách dělá své. Jsme zpocená a to jsem ještě ani nevyšla z domu.

7:00 Zamykám byt, beru tašku narvanou třemi krabičkami s obědem a svačinami, knihou a pár dalšími věcmi a svižným krokem vyrazím na vlak. Minutu před tím, než vlak přijede, přicházím na nádraží.. Nastoupím do starého vlaku, kde se svlékám do poslední přijatelné vrstvy obelčení a stahuju si vlasy, které mi během cesty na vlak v ranní mlze stihly krásně zkrepatět, do culíku, abych se trochu zchladila, pokud to je v těchto pětadvaceti stupních, na kterých je vlak vytopen, vůbec možné.

7:35 Vlak dojíždí šnečím tempem do konečné stanice, mezitím se ještě na chvilku zastaví. Jsem jako na trní a kreslím si v duchu dramatické scénáře o tom, jak nestihnu navazující autobus a přijdu do práce pozdě. Nadávám a stěžuji si své kamarádce po Messengeru. "Přestěhuj se," přijde mi jako odpověď. Vlak přijíždí na nádraží a zastavuje. Lidé sestupují z vlaku po schůdkách tak pomalu, jak jen mohou. Vystoupím já a zahajuji každoděnní sprint na metro. Kličkuji mezi davy ploužících se lidí a přeskakuji holubí trus, na kterém bych jen nerada uklouzla. Jídlo v obědové krabičce se mi krásně našejkuje a jsem ráda, že se v tašce nevyleje. Seběhnu troje nekonečně dlouhé eskalátory a vbíhám celá udýchaná do dveří metra, které se za mnou zavírají.

8:08 Vybíhám v konečné stanici z metra a běžím po schodech na autobus, který odjíždí za dvě minuty.

8:25 Po hodině a půl stresu, běhu a sezení na tvrdých sedačkách dopravních prostředků MHD přicházím do kanceláře a zahajuji dnešní pracovní den zcela vyčerpána.

A jak začíná váš den?

~ with love, Danny

BORN TO WRITE

Je na čase změnit úhel pohledu. Blog je krásná věc. Především může být krásný jako celek svým obsahem a je v podstatě zcela individuální záležitostí, komu se jaký obsah líbí a čemu dává přednost. Prioritní je nápad. Zajímavá myšlenka, kterou pak sám blogger prostřednictvím blogu zrealizuje a dá tak veřejně najevo, jaký má on sám vkus, co on sám preferuje a co mu přijde zajímavé sdílet s celým světem. A svět si potom vybere, co sledovat bude a co ne.
Baví mě psát. To je asi ta podstata toho, proč můj blog existuje, proč se k němu stále vracím, proč jsem už dávno neklikla na Nastavení > Jiné > Odstranit blog. Přes to všechno nepíšu. Protože mi až příliš záleželo na celku jako takovém. Na obsahu nejen co se týče psaní, ale i vizuální stránky. Jsem perfekcionista. Což má velkou nevýhodu: než abych dělala něco, co mi nepřijde dostatečně skvělé a úplné, nedělám to raději vůbec.
Nemám fotky. Nemám ani žádnou inspiraci, věc, nad kterou bych se v článku hluboce zamyslela a předala jeho prostřednictvím svůj pohled na ni ... No a co? Kvůli tomu mám odkládat psaní na neurčito? To je nesmysl. Měla bych psát. Musím psát! Jen tím, že něco budeme dělat stále dokola a dokola je možné se v tom zlepšit. Ne, nehodlám se stát spisovatelkou, novinářkou, ani bloggerkou roku, ačkoliv psaní jakožto menší vedlejšák není vůbec zavržení hodný nápad. Jednoduše se jen snažím psát tak, aby to mělo něco, co dokáže zaujmout. Anebo bych alespoň chtěla psát tak, abych tím zaujala.
Začnu zase psát. Ať už na blog, do soukromých wordových souborů, anebo do bloku, který se mi bude rozevřen válet na stole, čekajíc na své využití.

S největší pravděpodobností se postupem času přesunu z blogspotu na hostující web s vlastní doménou a designem vytvořeným dle mých nejdetailněších přání mými přáteli grafiky. Už teď se nemůžu dočkat!

~ with love, Danny

FAT BITCH!

Většinou neděle bývají jen takové mdlé, syrové dny, kdy se má lenost ocitá na samých výšinách a kdy paty z domu vytáhnu jen výjimečně a jen velmi nerada. Tato neděle byla jiná. Byla horší.
Víkend jsem věnovala odpočinku a uzdravování se z nepříjemného nachlazení. Ležela jsem v peřinách a dočítala jsem výbornou humornu knihu Kde se touláš Bernadetto, mezitím co jsem listovala nejnovějším vydáním Reflexu. A když mě to přestalo bavit, sáhla jsem po deníku, knize Konec prokrastinace a následně jsem se jala aktualizovat svou vizi - pět stran ve Wordu o svém ideálním já, o životě, kterým bych chtěla žít, a vůbec tak nějak jsem se rozhodla strávit zbytek víkendu přemýšlením o sobě, analyzováním způsobu života, který teď momentálně vedu v porovnání s těmi pěti stranami o mém ideálním self. Čas od času si potřebuji připomenout, jak na to. Jakým směrem zkrouhnout myšlenky, aby svět byl zase fajn. Postupně jsem se dostávala do té euforie a na druhý den jsem se pak vzbudila plna odhodlání zase na sobě začít pracovat ...

Stalo se to úplně náhodou. Prošla jsem jen kolem a naprosto spontánně a bez promýšlení možných důsledků jsem se postavila na váhu, zatím ještě nenasnídaná, jen tak v kalhotkách a tílku, ve kterém jsem se před půl hodinkou vzbudila. Nejdříve na digitální váhu, která váží o 5,5 kg méně, tudíž je třeba si tuto hodnotu k číslu, které se vám ukáže, přičíst, a zjistíte pravdu. Tu hořkou, krutou a nesnesitelnou pravdu, která vám způsobí hysterický záchvat pláče a kdy v plicích ucítíte takový tlak, až se začnete bát o své vlastní zdraví. Ještě než jsem se v to dopoledne dostala k tak složitým matematických úkonům, z čisté zvědavosti jsem stoupla i na tu druhou, mechanickou, dvacet let starou váhu, která beztak moc přesně neváží.
Následovalo dlouhé ticho, kdy jsem se nehýbala, nedýchala, jen se sklopenou hlavou stála na té věci a dívala se dolů. Pak jsem udělala krok zpět, hodila pohled na digitální váhu, co stála hned vedle a do vteřiny spočítala, kolik je 63 a půl plus 5 a půl a pak mi došlo, že ta stará mechanická rachotina, co mě připravila o úsměv, nadšení a odhodlání toho na neděli vcelku fajn dne, nelže, že se jen tváří, že je stará a k ničemu, ve skutečnosti ale váží kurva přesně a uděluje rány tvrdší než golfová hůl!
Trhla jsem svůj rekord a vyžrala se do rozměrů a čísel, která jsem si nedokázala ani ve snu představit. Během pětnácti let, co jsem mluvila (povšiměte si dobře předchozího slova!) o hubnutí a toužila mít tělo Britney v jejích dvaceti letech, jsem zatím přibrala 15 kilo, z toho 10 za posledních 5 let! Nechala jsem to zajít moc, moc daleko! A pěkně mě to nasralo! Něco mi říká, že ten vztek teď vezme pořádně za své.

~ with love, Danny

9/9

Motá se mi hlava. Nevím, jestli za to může chřipka nebo pohled na displej notebooku, jenž na sobě mám položený nakřivo, zatímco ležím v posteli a usrkávám vařící zázvorový čaj s kapkou citronu a lžící medu, nebo oboje. Na škole bylo fajn, že když mi nebylo dobře, prostě jsem se rozhodla, že ráno nevstanu a nikam nepůjdu. A nešla jsem. Už jsem ale velká holka a tak mi nezbývá než se pokusit tvářit statečně a v práci dělat, že něco dělám. Přitom celý den nemyslím na nic jiného než na vyhřátou postel a Bernadettu Foxovou, až mě zase bude bavit. Bernadetta je skvělá! Oceňuji autorčinu originalitu a notnou dávnou vtipu. Ta část s ostružiním na zahradě, jehož odstranění způsobilo sesun půdy, kterou to neřádstvo drželo pohromadě a která se pak vylila protivným sousedům do domu právě když pořádali významný brunch, mě rozesmálo!

Lidi přicházejí a odcházejí. Ztratila jsem vlastní vinou pár lidí, které jsem měla moc ráda. A ačkoliv pak přišli jiní, kteří do mého života vnesli radost, ti, s nimiž se již nevídám mi chybí. Někteří méně, někteří každý den když otevřu druhý šuplík shora a najdu tam tu zatracenou tadžitskou čapku! Nenávidím jí! Nenávidím druhý šuplík shora! Sice ho otvárím jen když dostanu chuť na brusinky, ale ta čapka mě stejně vždycky dostane! Myslela jsem, že už mi nikdy nenapíše ani tečku. Ale nedalo mu to a napsal. Před čtvrt rokem jsem mu potají nakreslila do kalendáře k datu 9/9 a ke svému jménu srdíčko růžovým zvýrazňovačem a byla zvědavá, jak na to zareaguje, až jednoho zářijového dne otočí v kalendáři list a tohle tam uvidí. Předpokládala jsem, že nijak, poté, co se mnou ukončil veškeré způsoby mezilidské komunikace. Spletla jsem se. Napsal! A mně tím způsobil neskutečnou radost, která se slovy nedá popsat.

Ačkoliv mám dlouhodobě pocit, že se v mém pracovně-cestovním životě nic moc neděje, děje se toho vlastně dost. Všechny maličkosti kolem tvoří celek. A když se nad tím zamyslím, je to moc fajn celek. Blíží se podzim, mé nejoblíbenější roční období, které pro mě představuje zvýšenou tvůrčí činnost ve všech možných směrech. Zvyšuje se počet napsaných článků, nových kousků v mých šatních skříních i (ne)všedních zážitků. Když se vaší nejlepší kamarádce stane tak strašná věc, jako třeba to, že ji po dvou letech studia vyhodí ze školy, protože neudělá zkoušku z algebry, soucítíte s ní. Avšak jen do té chvíle než zjistíte, že se po půl roce, který úplně zabila aninevímčím, znovu probrala a je zpátky taková, jakou jsem ji tehdá milovala pro její jedinečný smysl prožívat každou minutu každého dne, kdy žádný s nich pak nemůže být příliš nudný, stejný a tím pádem ani promarněný!

 

~ with love, Danny

JENOM DALŠÍ PŘEŽÍVÁNÍ

A tak jsem zůstala doma. V tuhle chvíli navíc úplně sama. V bytě co v mém podvědomí evokuje skládku zbytečností a slátaninu barev co se k sobě nehodí, jen má vytoužená, čistotu a jednoduchost připomínající bílá chybí zcela, nepočítám-li strop mého pokoje a rámy třech obrazů vyobrazujících holé NIC s logem Ikea. Věřím v fengh shui a nepochybně i toto zarámované prázdno se v mém životě odráží. Původně jsem jimi chtěla demonstrovat, že se zde již více nehodlám zabydlovat a brzy pláchnu někam, kde si vše vybuduju zcela po svém, od prahu vchodových dveří až po poslední kout nejzazšího pokoje s vysokým bílým! stropem, jenže si nejsem jistá, zda tyhle mé úmysly ty vyšší síly vůbec berou v potaz či nikoliv. A jelikož jim ve skutečnosti ani za mák nerozumím a nejsem s to jejich zákonitost chápat (je-li v nich vůbec nějaká, o čemž pochybuji stále více), řekla bych, že si stejně dělají, co chtějí, nikoliv, co já bych chtěla - ostatně jako vždycky. Asi začnu stejně jako někteří mí známí věřit v osud, protože mám pocit, že ať se škrábu za svým sebevíc, cosi mě vždy stáhne pěkně zpátky a jsem tam, kde jsem byla. Ve výsledku jsem za to často zpětně vděčna, ovšem v tu chvíli se ublíženě vztekám a ptám se, kde je ta svoboda v možnosti si vybrat - s vědomím, že za svá rozhodnutí přejímám plnou zodpovědnost, jakkoliv bláznivá se zdají být, když se to stejně vždycky pokazí?

A tak tu zůstávám, se svým snem o bílých zdech, minimem nábytku a luxusní koupelně a záchodě s oknem, bez Deniho, sen o nemž se mi stejně tak rozplynul jako pára nad hrncem v podobě facebookového výkřiku "zadaný", po němž následovalo přeložení na ignore list, jako to před nedávnem udělal George (chybí mi, jen co je pravda!) Ráda skutečnosti vytěsňuji a tvářím se pak, že se mi tím náramně ulevilo od bolesti. Nicméně v tomto případě lze konstatovat jediné: díky Bohu (nebo komu chcete), že mi můj velkolepý plán o útěku z domova a bydlení s ním nevyšel, protože TA představa, jak by to vypadalo, je na mou nervovou nestabilitu až příliš hard core! Oproti tomu fakt, že poslední úsek mé každodenní dvouhodinové cesty za excel tabulkami nebudu sdílet pouze s Emilem, ale od úterý také s Denim, zdá se býti malicherným. Přesto zatím nevím, jak se k tomu postavím, ale zabývat se plánováním nejvhodnější strategie se mi v tuhle chvíli chce ze všech věcí nejméně. A tak se jdu dál prodírat houštinou slov Macochy, abych si tak potvrdila, že na byť jen trochu složitější čtivo já zřejmě nemám mozkové buňky.

~ with love, Danny

PŘÍSPĚVEK BEZ NÁZVU

Přála bych si, aby lidé více četli. Někdy je mi smutno z lidské omezenosti a nevědomosti, kdy já vím, a oni ani netuší. Drží se své předpojatosti a svých skálopevných přesvědčení, svých kontrovezrí, které tolik nenávidím, protože já se cítím být o kousíček dál a vidím to, co oni nevidí. Jsem si vědoma, že já sama nejsem o mnoho dál. Ba naopak jsem někde v začátcích, neb jsem toho za svůj život mnoho přečíst nestihla. Leč od té doby, co mi byl předán červený diplom a byla jsem otitulována bezvýznamným DiS. píšící se za jménem (anebo vůbec), se topím v knihách v každé volné (nepracovní) chvíli - kdy neprodukuji tu duchaplnou činnost spočívající v opakovaném tisknutí ctrl c s následným ctrl v ve vedlejší excelovské tabulce. Jestli letošní léto nemá být prázdninové, pak bude na sto procent knižní. I léto v Praze může být fajn, když si vyrazíte s knihou v ruce do Letenských sadů a ve stínu stromů vstřebáváte stránku po stránce z Gounellových osobnost rozvíjejících příběhů... Dokud vás nedoženou dvě dámy starší než všechny stromy v parku dohromady a nevyšoupnou vás na samý okraj vaší! lavičky s jakousi výmluvou o bolavých nohách. Murakamiho Kafku jsem nechala rozečtenou. Od té doby, co mi v pokoji na stole leží ta červená roura s diplomem, čtu jen jeho knihy a obranný systém na úrovni mytologické fantazie v mé hlavě mě dohání k závěrům, že se věci serou právě od té doby, co ho čtu. A tak je na čase zkusit něco jiného. I když je jasné, že Murakami za mou krizi zcela jistě nemůže. To naopak Gounell mně znovu otevřel oči: Když jsme o něčem přesvědčeni, stává se to skutečností, naší skutečností. Což vysvětluje spoustu věcí. Jen doufám, že ještě není moc pozdě sama sebe přesvědčit o tom, že tu chorvatštinu dávám fakt dobře - takže Danny, otevři tu pusu a něco sakra říkej! A nejde jen o tohle, je toho mnohem víc. Je na čase vyhnat to zlo, které mě ovládá už nějaký ten pátek a začít prostě jinak. Především se vyvarovat slov jako je začít, začnu, začátek, nebo třeba změna, musím a měla bych. Protože slova jsou ve své podstatě úplně k ničemu, nedojde-li k činům. Však to všichni známe. Možná. A co rovnou přestat nad vším tolik přemýšlet? To by možná bylo koneckonců úplně nejlepším řešením.

 ~ with love, Danny

PO DELŠÍ DOBĚ

Tři měsíce utekly neuvěřitelně rychle. Je konec. Který ale přináší nový zažátek - není tak úplně důvod pro smutnění a vzpomínání na to, jak to bylo super. Koneckonců jsem si to tak vybrala sama. Vybrala jsem si jít dál. Využít příležitosti, která se naskytla. Poznat něco nového. Nikdo přece netvrdí, že za sebou nutně musím zavřít dveře a už se víckrát nevrátit, byť jen na návštěvu.
Tohle místo v mém životě mezitím zůstalo naprosto nedotčeno. Celou tu dobu si říkám, kdy zase zahlédnu svou múzu a začnu psát. Kdy to zase začne mít smysl, který jsem v tom přestala vidět (Už zase.) Přitom bych tak ráda psala. Tentokrát zase trochu jinak. Vždycky chci psát zase trochu jinak. I když tak úplně nevím jak ...

A když nepíšu jinak, snažím se žít jinak. V životě mám kolem sebe tolik inspirace, že nevím co dřív a naprosto si to užívám. Jsem zamilovaná do tohoto období. Do každého detailu, který představuje mou současnou realitu. Už zase nejezdím na noc domů a v noci spím sotva pár hodin. Čtu knihy, které bych normálně nečetla. První věc, kterou si koupím, jakmile mi přijdou peníze na účet, je krabička vanilkovokaramelových cigaret. Chodí mi pohledy z Třeboně a z Liverpoolu. Definitivně jsem skončila s brigádou v hotelu (Už zase.) Koupila jsem si kabelku ve žluté barvě, čímž jsem těžce porušila svůj zvyk kupovat kabelky jen a pouze v černé. Procházím se po Malé Straně. Sama. Vracím se k chorvatštině. Koupila jsem si diář na rok 2014 v polovině dubna. A tak podobně.

Abych si nevyčítala, že peníze utrácím za zbytečnosti jako jsou vanilkovokaramelové cigarety - což pro nekuřáka JE zbytečnost - jedu zbytek peněz utratit za kosmetiku a něco malého ke dni matek. A zlatou nit, abych mohla víkend trávit přišíváním střapců na části tadžitských krojů.

KNIHY, KTERÉ ČTU

Miluju knihy! Nevím, jestli jsem to někdy psala, pokud ne, píšu to teď. Nikdy bych knihu nevyměnila za elektronické cosi, co je sic možná skladnější, levnější a pojme to celou vaši knihovnu, ale co nemá s knihou nic společného. Tištěná kniha má své kouzlo, které elektonická čtečka nemá a nikdy nebude mít. 

Za knihy utrácím peníze bez sebemenších výčitek. Jsem ten typ čtenáře, který s knihou zachází, jako by byla z cukru. Nestane se, že bych ohnula jediný růžek. Že bych ji zašpinila, polila nebo jinak poničila. Zásadně sundávám přebal a nechávám ho doma. Z pochopitelného důvodu knihy jen nerada půjčuji. Vždy se mi vrátí v přesně takovém stavu, který mě mírně řečeno nenechává chladnou.

Recenze na knihy bych strašně ráda psala, věřte mi. Jenže to neumím. Pokoušela jsem se o to několikrát, ale popsat knihu není tak easy, jako popsat vlastnosti vlasové kosmetiky. Alespoň pro mě ne.

Nejraději čtu populárně-naučnou literaturu. Pokud narazím na téma, které mě opravdu zajímá, dokážu knihu přečíst během dvou dní. Většinou sahám po psychologii. Baví mě číst o motivech lidského chování, o tom, co které chování o člověku prozradí, nebo o tom, jak můžete pracovat sami na sobě, abyste se rozvíjeli. Baví mě knihy, které mi něco dají. Ze kterých mohu sama pro sebe a pro život něco vytěžit. Baví mě knihy nakladatelství Jan Melvil Publishing. Knihy, které změní život. Rozhodli se vydávat jen tituly té nejlepší kvality, zaměřené na osobní růst. Myslím, že je to skvělý nápad. Rozhodně s ním sympatizuji. Přečetla jsem Konec prokrastinace i Zbraně vlivu, chystám se například na Ticho a velmi těším se až vyjde Vzkvétání od Martina Seligmana, uznávaného psychologa zabývajícím se pozitivní psychologií!
Přečetla jsem spoustu beletrie, ale spoustu knih jsem také nebyla schopna dočíst do konce. Jsou to knihy, které když na chvíli odložím, vracím se k nim jen velmi těžce. Nechce se mi. Samozřejmě záleží na knize. Dana Browna čtu do samého konce vždycky! Paula Coelha taktéž. Ale v poslední době se mi v knihovně kupí čím dál tím více titulů, které jsem nedočetla a zřejmě již nikdy nedočtu. Což by se mi u zajímavé, populárně-naučné literatury nemohlo stát.

Jaký druh literatury rádi čtete? Baví vás knihy zaměřené na osobní růst? Nějaký tip?

ODKLÁDÁNÍ

Odkládání povinností anebo jakýchkoliv jiných záležitostí je velmi probíraným tématem už nějaký ten pátek. Zvláště v období zkouškového je pro nás studenty aktuální a každý se místo učení na zkoušky zaobírá nespočetným množství nedůležitých činností všeho druhu, jen aby si oddálil nevyhnutelné: sednout k sešitům, prezentacím, skriptům a učebnicím a cpát si do hlavy všechny ty informace, u kterých je od nás očekáváno, že je budeme znát. Každý si najde své, co musí neodkladně udělat, než se pustí do učení. Já jsem letos hodně vařila, pekla, uklízela, cvičila, chatovala na Facebooku a psala články na blog, byť jsem je třeba ve většině případů ani nezveřejnila, ale who cares, šlo o princip - dělat všechno možné kromě učení.

Není to však jenom o zkouškovém období, kdy se ne a ne dokopat k tomu, udělat věci, které bych udělat měla či dokonce chtěla. Z jakéhosi důvodu nejsem schopna. Může za to lenost, pohodlnost, možná i nějaké to překonání sama sebe a vystoupení z tepla konfortní zóny ven na mráz (obrazně řečeno).
Nicméně jsem přišla na způsob, který na mě platí. Píšu si seznamy. To do listy. Ať už obecné, kam si píšu souhrn všeho, co musím nebo bych chtěla udělat, nebo na konkrétní den. Sepíšu si krátký seznam věcí, které chci ten určitý den stihnout a je to pro mě kupodivu i jakousi výzvou, odškrtat si postupně všechny tyto položky jako "done". Ten pocit, když splním první, druhou, třetí a pak i poslední věc, je skvělý, a mám ze sebe vážně dobrý pocit, že jsem dnes byla tak produktivní a stihla toho tolik. Neříkám, že je u mě pravidlem udělat kompletně vše, co mám k dnešnímu dni v plánu. Nesplněný bod se případně přesouvá na nejbližší možný termín, třeba "zítra". Většinou pak dříve či později splním vše. Pokud se mi do něčeho opravdu nechce, držím hesla:  

"Pokud to neuděláš hned, tak už nikdy!"

Zachovám se důsledně, jako někdo, kdo je zodpovědný za svůj vlatní život, jdu a udělám to. Kupříkaldu jít vyreklamovat boty pro mě bylo noční můrou už jen při té představě. Nicméně jsem vzala boty a šla. Ani jsem nemusela nic říct a už mi vraceli nazpět peníze. Objednat se k očnímu lékaři a k zubařce - další nepříjemný úkol, vezmu-li v potaz, že pravidelné půlroční kontroly už nějaký ten rok sabotuji. Zarezervovat bar pro třídní akci. Dobít si opencard. Jít na poštu poslat balík. Tak moc se mi nechce, ale nikdo jiný to za mě neudělá. A nakonec se budu cítit dobře, že jsem to všechno při troše snahy hravě zvládla.

Seznamy jsou pro mě skvělou pomůckou. Na stejném principu funguje třeba i můj wishlist. Postupně si odškrtávám jednu položku za druhou a těší mě, když můžu pozorovat, jak si plním svá malá hmotná přání, seřazená dle priorit. Samozřejmě to jde o dost pomaleji, než věci na to do today a dokud peníze nezačnou pršet, tak to také zůstane. Ale alespoň mám nějakou motivaci, proč nebýt líná a chodit do práce.

Jakým aktivitám se věnujete, rozhodnete-li se je upřednostnit před těmi důležitějšími? Máte svůj osvědčený způsob, jak překonat lenost a prostě věci začít dělat?

ZKOUŠKOVÉ OBDOBÍ

Člověk by si měl čas od času udělat radost. Odměnit se. Zvláště za dobře odvedenou práci v podobě indexu plného zápočtů a zvládnutých zkoušek ... které sotva zaregistroval, že proběhly, natož aby se psychicky ubíjel stresem a celodenním vysedáváním nad učivem. Vskutku, letos jsem zkouškové sabotovala. Což je u mě prakticky nenormální jev. Ale vřele doporučuji všem. Je skvělé v posledním ročníku zjistit, že se tím vším dá s úsměvem, trochou optimismu a špetkou flegmatismu projít pouhou improvizací.

Tudíž za tu dřinu v podobě organizování třídní Afterexams party a občasného nahlédnutí do jediného sešitu, který mi vystačil na poznámky ke všem předmětům, jsem se rozhodla v poledne, den před poslední zkouškou, vyrazit do centra a vyškrtnout si ze svého obsáhlého wishlistu několik položek.

Pořídila jsem si nový french press a fairtradovou bio kávu s názvem Dejavu, kterou jsem si rovnou nechala nahrubo namlít. Tímto dnem dávám navždy sbohem pití čehosi instantního, čemu jsem se celá léta odvažovala říkat kafe! Teď už jen zbývá se ji naučit správně připravit. Latté s lístečem z mléčné pěny navrchu se asi doma v kuchyni dělat nenaučím. Ale aspoň něco na ten způsob by to chtělo.

Nová kabelka byla nutností. Tu starou teď zdobí mistrovské dílo, které vzniklo bez nejmenšího úmyslu a tušení, že něco tvořím, když jsem si do ní ze školní lavice házela své věci, včetně nezavřené černé propisky. To je tak když člověk čumí po chlapech, místo aby se soustředil na to, co dělá.

"Ještě se stavíme v Zaře, chci si tam koupit novou kabelku."

"Novou kabelku? Hmm, a jak vypadá?"

"Tož ... taková černá se zlatým."

Jedině černou se zlatým. A nikdy ne jinou!

OPOUŠTÍM KOMFORTNÍ ZÓNU!

Konec roku 2013 mi přinesl jedno důležité zjištění. Návod, jak se přestat plácat ve stereotypu života, na který jsem si pravidelně stěžovala, začít žít a zároveň sama sebe rozvíjet a posouvat se dál. Klíčem je se překonat a udělat krůček vpřed a vysoupit tím ze své komfortní zóny. Z imaginárního prostoru, v němž se cítíme bezpečně, kde je pro nás vše zcela známé, automatické, ale kde nás nic nového zaručeně nepotká a náš život tak zůstane neobohacen. Což je ohromná škoda. A taky chyba! Léta pročítám knihy o seberozvoji, ale ve skutečnosti jsem jen málo kdy překročila práh svého komfortního území a udělala něco pro to, abych vnitřně o maličko povyrostla. Stála jsem si bezpečně uvnitř a s dlaněmi přitisknutými ke stěně z průhledného skla jsem se dívala ven a obdivovala ostatní, ze kterých se stávali hrdinové kdykoliv se pustili po hlavě do toho, co je právě napadlo. Bez přemýšlení o tom, zda je něco vhodné nebo ne, bez zbytečných obav a strachu - ten tak jako tak trvá jen chviličku, než se rozhodneme danou věc udělat. Říká se, že je pravidlem činit se do tří vteřin. Čím častěji budeme vystupovat vstříc nepohodlí, tím lépe to budeme snášet a o to více zábavy si užijeme.
Dale Carnegie napsal: "Dělejte to, z čeho máte strach. A dělejte to opakovaně. To je nejrychlejší a nejjistějších způsob, jak strach porazit." Což koresponduje s pojmem komfortní zóna, jelikož cokoliv je za ní, je nám více či méně proti srsti, či se toho obáváme. Bojíte se oslovit cizího člověka, říct nahlas svůj názor nebo vystupovat na veřejnosti? Toužíte jet poznávat Maroko nebo přestěhovat se s přáteli do shareflatu, nicméně vám to připadá jen jako nereálné snění, které leží pod třímetrovou vrstvou ledu, kde tyto sny necháváte pěkně spát a občas když usínáte, si tak přemýšlíte o tom, co by, kdyby? Nic není nemožné!

Vezměte do ruky sekeru a začněte ledy pokrývající vaše skryté touhy osekávat. Postavte se obavám, co by tomu řekli rodiče, kdybyste jim oznámili, že se od nich ve svých třiadvaceti letech stěhujete. Přestaňte se vymlouvat, že na cestování po Maroku nemáte peníze a vlastně ani nemáte s kým jet. Jděte, udělejte něco bláznivě spontánního a bavte se tím, co bude následovat. Co třeba jít za prvním klukem, který se vám bude líbit a pozvat ho na kafe? Že byste to nikdy neudělali? Jako bych slyšela svou kamarádku říkat: "Proč ne?"

2013 - 2014

Jako by to bylo včera. Sepisování novoročních předsevzetí jsem zametla pod koberec. Přeci jenom, za ta léta marných pokusů už se znám. Bez ohledu na to, zda je prvního ledna nebo polovina srpna, já a odhodlání začít s něčím, do čeho jsem se doposud nepustila, to nikdy nefunguje.
Přála jsem si do nového roku jen jednu věc - lásku (a to druhé pochopitelně). Nejen, že mé přání vyslyšeno nebylo, naopak mé srdce utrpělo v průběhu roku několik těžkých zlomenin v podobě neopětované lásky. A když už se ke sklonku roku zdálo, že se rozhořívá plamínek naděje a že se našel někdo, kdo mě miluje, osud tomu prostě nechtěl a znovu mě praštil palicí po hlavě, abych se zase pěkně vzpamatovala.
Vzdávám se. Do příštího roku si nebudu přát vůbec nic. Ani tak prostou a nezištnou věc, jako je láska. Budu žít zcela bez očekávání. Nechám každičký den, nechť se vyvine přesně tak, jak má. Protože spontánnost se mi v posledních měsících tohoto roku vyplatila velmi - užila jsem si spoustu zábavy. Budu využívat příležitostí. Vystoupím z komfortní zóny a ze zažitých stereotypů a vyzkouším něco nového a nechám, nechť tím ve mně roste nový člověk; budu se posouvat dál.

I přes nesplněné tužby uplynulého roku cítím silnou vděčnost za mnohá pozitiva, která přinesl. Prožila jsem spoustu krásných chvil a silných okamžiků, na které budu ráda vzpomínat. Také mnoho zážitků a dobré nálady ve společnosti lidí, které mám ráda, příležitost pobýt v místech, ve kterých se cítím nejlépe, poznat nové lidi a navázat nová přátelství.
Nebylo toho vskutku málo, za co bych mohla být tento rok vděčná. A myslím že než se trápit pro to, co bylo špatně, je lepší ohlédnout se za tím vším krásným a těšit se z toho.

S jakými vyhlídkami vkročíte do nového roku vy?

PROSINEC

Má bloggerská neaktivita posledních týdnů má jedno jediné vysvětlení: ŽIJU! Nikoliv však virtuálně, ale doopravdy. Zvláště tento týden mluví za vše, ale zkusím v bodech shrnout celý uplynulý měsíc.

V průběhu prosince jsem ... 

- začala chodit na malbu

- si přiznala že jsem zamilovaná

- objevila kouzlo couchsurfingu

- před důležitým zápočtovým testem přišla z párty ve 4 ráno

- práci servírky vyměnila za sladkou práci na cukrárně

- osobně poznala svého nevlastního bráchu

- byla podrobena nejtěžší zkoušce introverta - zúčastnila se workshopu o prezentování!

- se konečně setkala s Cler

- poprvé v životě volala 155 a pak se na půl cesty domů z párty vezla sanitkou

- trávila čas doma jen minimálně

- objevila dubstepovou hudbu

- se projížděla načerno v tramvaji v teplákách a mikině poté, co jsme si s kamarádkou zabouchly klíče doma

- poznala spoustu nových lidí a navštívila spoustu míst.

O ZÁKONECH VESMÍRU

Nevím, za jakým účelem vesmír vytvořil ten paradoxní zákon, kdy člověk někoho chce, líbí se mu a touží po něm, ovšem čím víc tomu tak je, ten druhý ho tím víc odmítá. V životě jsem se s tím setkala mnohokrát. Víckrát než s žádoucí oboustranou náklonností. A setkávám se s tím dodnes. Nejen v roli té odmítané, ale i v té, která odmítá. Neméně časté jsou takto vytvořené trojúhelníky (či dokonce víceúhelníky) mezi lidmi. Jak směšná mi připadala situace, kdy jsem seděla ve školní lavici a mezi tím, kdo vedle mě seděl z levé a z pravé strany bych mohla namalovat pomyslné šipky, naznačující, že ten nalevo chce mě a moje by šipka by naopak směřovala k tomu, který ode mě sedí napravo. Občas by se takto šipky zatoulaly různými směry v rámci přítomných osob. Některé by byly jednostranné, některé oboustranné, ovšem nějaké to ALE by zde stejně nakonec bylo. Jako třeba existující přítel či přítelkyně jednoho z nich, který se mezi námi však fyzicky nenachází, proto je zde prostor pro malou nezávaznou hru.

Více paradoxní je už snad jen to, kdy se definitivně zbavíme touhy po člověku, jež nás odmítá, najedeme si v tomto smyslu někoho jiného a najednou se dotyčný předchozí ozve. WTF?!

 "Everything that you pray for will happen in God´s time, not your time."

Osvědčený je v souvislosti s tímto zákonem také ten, že jakmile na něco čekáte, tak to nepřijde. Až teprve přestanete-li něco očekávat, pak se začnou dít věci! Proto "Zatímco budete čekat, než dojde k jisté události, zabývejte se něčím jiným." Už nevím, kdo to napsal, ale často si na tento citát vzpomenu. A musím uznat, že jako poučka do života funguje skvěle. Včetně té, že "Všechno se děje z nějakého důvodu." Je skvělé, že nám kdosi moudrý sepsal, jak vesmír funguje, ale již nám nedal praktické tipy a zkratky, jak s ním naložit ...

VÁNOČNÍ KLIŠÉ

zdroj

Setkávám se s tím rok co rok. Na Vánoce, v době něčích narozenin nebo svátků. Tyto slavnostní příležitosti se v dnešní době pro mnohé staly nutným zlem, nepříjemnou povinností a zátěží. Potěšení z dávání a dostávání dárků nahradil výměnný systém. Kam se podělo kouzlo Vánoc? Proč se nádherná předvánoční atmosféra nese ve znamení stresu, nervózního pobíhání po obchodních centrech a utrácení tisícikorun za spousty dárků jen proto, aby si o nás ti druzí nepomysleli, že jsme na nich šetřili? 

...

Dostali jste někdy od někoho zcela spontánně dárek, který jste vůbec nečekali? Jak jste se cítili? Nebyl to krásný pocit, že si na vás někdo vzpomněl?

Proč se z Vánoc stala tak nesnesitelně komerční záležitost? Zastavte se. Udělejte to letos úplně jinak. Nebuďte hamižní a nesepisujte si dlouhé seznamy vánočních přání. Pečte vanilkové rohlíčky a vánočky. Pusťte si vánoční písničky. Zapalte si svíčky. Ozdobte si stromeček. Jděte se projít na čerstvý vduch, vezměte to přes vánočními trhy na náměstí a zahřejte se nějakým dobrým horkým nápojem. Dívejte se na staré každoročně vysílané pohádky a filmy, které už za ta léta k Vánocům patří. Vychutnejte si vynikající štědrovečerní večeři. Vyměňte si v rodinném kruhu dva tři menší dárky, smějte se a užívejte si ty společné chvíle. Tohle je na Vánocích to krásné.

Přesně měsíc do Vánoc. Právě teď začíná ta pravá předvánoční doba.  
Enjoy it!

ČAS

Musím se smát, kdykoliv někdo pronese tu již tak zevšednělou frázi "nemám čas". Jak může někdo vlastnit čas? Je to nesmysl. Čas je jen relativní pojem. Jediný důležitý čas je TEĎ. Jen teď můžete něco dělat nebo nedělat. Samozřejmě si lze naplánovat, co budeme dělat zítra. Zda to uděláme nebo ne, je jiná věc. Ale proč do toho plést pojmy jako mít čas? Buď něco chcete dělat, nebo ne.

Výmluvy na nedostatek času já nemám ráda. Pokud mi někdo sdělí, že nemá čas, beru to tak, že si ten čas na určitou věc nechce udělat. Tady jde především o řazení priorit. Pokud něco chceme, uděláme to. Pokud nechceme, tak naopak. Ale používat čas jako výmluvu se nehodí. Pro každého člověka na zeměkouli trvá den 24 hodin. Každý má tedy času stejně. A je na každém, jak ho využije.
Nemám čas spát, nemám čas se nasnídat, nemám čas číst knihy. Bullshit! A každý ví, že je to tak.

Co si o tom myslíte? A jak vy se svým časem nakládáte? Věnujete se činnostem, které opravdu chcete dělat, nebo marníte dlouhé chvíle u facebooku a pak tvrdíte, že nemáte čas žít? 

Think about it.

MŮJ PODZIM

 

v průběhu podzimu jsem ...

- začala třídit odpad
- byla členem volební komise při předčasných volbách do Parlamentu
- vydlabala svou první halloweenskou dýni
- přečetla 5 knih
- zavedla pravidelné ranní sledování ČT24
- nastydla poté, co jsem se celé odpoledne proháněla na longboardu jen v tričku
- podlehla kavárenskému povalečství
- přestala mluvit o hubnutí
- si zajistila praxi v logistické firmě

- definitivně začala psát velká písmena na začátku vět a názvy článků česky

... a dále se chystám

- jít pouštět draka
- po letech neúspěchů sehnat hezké a kvalitní zimní boty
- a kabát
- nafotit fotografie k několika starším článkům
- navštívit vánoční Vídeň nebo Drážďany
- zrušit v rodině panující stres z nakupování vánočních dárků

- alespoň třikrát týdně trávit čas s přáteli

- každý den udělat něco jinak

- pustit do pilování (business) English

- alespoň částečně přejít na bio stravu

Jak si užíváte podzim vy? 

Co jste podnikli a k čemu se chystáte, než napadne první sníh?