OPOUŠTÍM KOMFORTNÍ ZÓNU!

Konec roku 2013 mi přinesl jedno důležité zjištění. Návod, jak se přestat plácat ve stereotypu života, na který jsem si pravidelně stěžovala, začít žít a zároveň sama sebe rozvíjet a posouvat se dál. Klíčem je se překonat a udělat krůček vpřed a vysoupit tím ze své komfortní zóny. Z imaginárního prostoru, v němž se cítíme bezpečně, kde je pro nás vše zcela známé, automatické, ale kde nás nic nového zaručeně nepotká a náš život tak zůstane neobohacen. Což je ohromná škoda. A taky chyba! Léta pročítám knihy o seberozvoji, ale ve skutečnosti jsem jen málo kdy překročila práh svého komfortního území a udělala něco pro to, abych vnitřně o maličko povyrostla. Stála jsem si bezpečně uvnitř a s dlaněmi přitisknutými ke stěně z průhledného skla jsem se dívala ven a obdivovala ostatní, ze kterých se stávali hrdinové kdykoliv se pustili po hlavě do toho, co je právě napadlo. Bez přemýšlení o tom, zda je něco vhodné nebo ne, bez zbytečných obav a strachu - ten tak jako tak trvá jen chviličku, než se rozhodneme danou věc udělat. Říká se, že je pravidlem činit se do tří vteřin. Čím častěji budeme vystupovat vstříc nepohodlí, tím lépe to budeme snášet a o to více zábavy si užijeme.
Dale Carnegie napsal: "Dělejte to, z čeho máte strach. A dělejte to opakovaně. To je nejrychlejší a nejjistějších způsob, jak strach porazit." Což koresponduje s pojmem komfortní zóna, jelikož cokoliv je za ní, je nám více či méně proti srsti, či se toho obáváme. Bojíte se oslovit cizího člověka, říct nahlas svůj názor nebo vystupovat na veřejnosti? Toužíte jet poznávat Maroko nebo přestěhovat se s přáteli do shareflatu, nicméně vám to připadá jen jako nereálné snění, které leží pod třímetrovou vrstvou ledu, kde tyto sny necháváte pěkně spát a občas když usínáte, si tak přemýšlíte o tom, co by, kdyby? Nic není nemožné!

Vezměte do ruky sekeru a začněte ledy pokrývající vaše skryté touhy osekávat. Postavte se obavám, co by tomu řekli rodiče, kdybyste jim oznámili, že se od nich ve svých třiadvaceti letech stěhujete. Přestaňte se vymlouvat, že na cestování po Maroku nemáte peníze a vlastně ani nemáte s kým jet. Jděte, udělejte něco bláznivě spontánního a bavte se tím, co bude následovat. Co třeba jít za prvním klukem, který se vám bude líbit a pozvat ho na kafe? Že byste to nikdy neudělali? Jako bych slyšela svou kamarádku říkat: "Proč ne?"

O ZÁKONECH VESMÍRU

Nevím, za jakým účelem vesmír vytvořil ten paradoxní zákon, kdy člověk někoho chce, líbí se mu a touží po něm, ovšem čím víc tomu tak je, ten druhý ho tím víc odmítá. V životě jsem se s tím setkala mnohokrát. Víckrát než s žádoucí oboustranou náklonností. A setkávám se s tím dodnes. Nejen v roli té odmítané, ale i v té, která odmítá. Neméně časté jsou takto vytvořené trojúhelníky (či dokonce víceúhelníky) mezi lidmi. Jak směšná mi připadala situace, kdy jsem seděla ve školní lavici a mezi tím, kdo vedle mě seděl z levé a z pravé strany bych mohla namalovat pomyslné šipky, naznačující, že ten nalevo chce mě a moje by šipka by naopak směřovala k tomu, který ode mě sedí napravo. Občas by se takto šipky zatoulaly různými směry v rámci přítomných osob. Některé by byly jednostranné, některé oboustranné, ovšem nějaké to ALE by zde stejně nakonec bylo. Jako třeba existující přítel či přítelkyně jednoho z nich, který se mezi námi však fyzicky nenachází, proto je zde prostor pro malou nezávaznou hru.

Více paradoxní je už snad jen to, kdy se definitivně zbavíme touhy po člověku, jež nás odmítá, najedeme si v tomto smyslu někoho jiného a najednou se dotyčný předchozí ozve. WTF?!

 "Everything that you pray for will happen in God´s time, not your time."

Osvědčený je v souvislosti s tímto zákonem také ten, že jakmile na něco čekáte, tak to nepřijde. Až teprve přestanete-li něco očekávat, pak se začnou dít věci! Proto "Zatímco budete čekat, než dojde k jisté události, zabývejte se něčím jiným." Už nevím, kdo to napsal, ale často si na tento citát vzpomenu. A musím uznat, že jako poučka do života funguje skvěle. Včetně té, že "Všechno se děje z nějakého důvodu." Je skvělé, že nám kdosi moudrý sepsal, jak vesmír funguje, ale již nám nedal praktické tipy a zkratky, jak s ním naložit ...

VÁNOČNÍ KLIŠÉ

zdroj

Setkávám se s tím rok co rok. Na Vánoce, v době něčích narozenin nebo svátků. Tyto slavnostní příležitosti se v dnešní době pro mnohé staly nutným zlem, nepříjemnou povinností a zátěží. Potěšení z dávání a dostávání dárků nahradil výměnný systém. Kam se podělo kouzlo Vánoc? Proč se nádherná předvánoční atmosféra nese ve znamení stresu, nervózního pobíhání po obchodních centrech a utrácení tisícikorun za spousty dárků jen proto, aby si o nás ti druzí nepomysleli, že jsme na nich šetřili? 

...

Dostali jste někdy od někoho zcela spontánně dárek, který jste vůbec nečekali? Jak jste se cítili? Nebyl to krásný pocit, že si na vás někdo vzpomněl?

Proč se z Vánoc stala tak nesnesitelně komerční záležitost? Zastavte se. Udělejte to letos úplně jinak. Nebuďte hamižní a nesepisujte si dlouhé seznamy vánočních přání. Pečte vanilkové rohlíčky a vánočky. Pusťte si vánoční písničky. Zapalte si svíčky. Ozdobte si stromeček. Jděte se projít na čerstvý vduch, vezměte to přes vánočními trhy na náměstí a zahřejte se nějakým dobrým horkým nápojem. Dívejte se na staré každoročně vysílané pohádky a filmy, které už za ta léta k Vánocům patří. Vychutnejte si vynikající štědrovečerní večeři. Vyměňte si v rodinném kruhu dva tři menší dárky, smějte se a užívejte si ty společné chvíle. Tohle je na Vánocích to krásné.

Přesně měsíc do Vánoc. Právě teď začíná ta pravá předvánoční doba.  
Enjoy it!

ČAS

Musím se smát, kdykoliv někdo pronese tu již tak zevšednělou frázi "nemám čas". Jak může někdo vlastnit čas? Je to nesmysl. Čas je jen relativní pojem. Jediný důležitý čas je TEĎ. Jen teď můžete něco dělat nebo nedělat. Samozřejmě si lze naplánovat, co budeme dělat zítra. Zda to uděláme nebo ne, je jiná věc. Ale proč do toho plést pojmy jako mít čas? Buď něco chcete dělat, nebo ne.

Výmluvy na nedostatek času já nemám ráda. Pokud mi někdo sdělí, že nemá čas, beru to tak, že si ten čas na určitou věc nechce udělat. Tady jde především o řazení priorit. Pokud něco chceme, uděláme to. Pokud nechceme, tak naopak. Ale používat čas jako výmluvu se nehodí. Pro každého člověka na zeměkouli trvá den 24 hodin. Každý má tedy času stejně. A je na každém, jak ho využije.
Nemám čas spát, nemám čas se nasnídat, nemám čas číst knihy. Bullshit! A každý ví, že je to tak.

Co si o tom myslíte? A jak vy se svým časem nakládáte? Věnujete se činnostem, které opravdu chcete dělat, nebo marníte dlouhé chvíle u facebooku a pak tvrdíte, že nemáte čas žít? 

Think about it.

NA VYSOKÝCH PODPATCÍCH

picture: wehearti.com

Luxury must be comfortable, otherwise it is not luxury. - Coco Chanel

Jeden z mála citátů slavné módní návrhářky, který je mi sympatický. Předpokládám-li tedy, že zde Coco mluví o luxusu odívání. Skloubit módu s pohodlím není často nic jednoduchého. Natož tak s praktičností. Postupem času, kdy jsem sama sebe přesvědčovala o tom, že ženská elegance si nutndě žádá nošení vysokých podpatků, jsem dokázala nakoupit nemalé množství takových párů bot. Ty boty na mých nohou mohly vypadat sebevíc krásně, ovšem jakmile jsem se ráno co ráno doslova přemlouvala k jejich obutí, zatímco mi hlavou probíhaly ty děsivé scénáře o bolestivých puchýřích zdobící mé malíčky na nohou, začala jsem nabývat dojmu, že zde není něco v pořádku.

 Nikdy bych nečekala, nakolik jsou boty na vysokém podpatku omezujícím prvkem šatníku. Chůze na vysokých podpatcích si zpravidla žádá plnou soustředěnost na to, kam spočine váš další krok. Nerovný terén v kombinaci se nešikovným došlápnutím by totiž mohl znamenat vymknutí kotníku. Mokrá dlažba uklouznutí. Zaseknutí podpatku mezi dvěmi dlažebními kostkami pak riziko, že se vám podpatek odře a boty se vám nenávratně zničí, v horším případě že se nestihnete vyklínit včas a přejede vás tramvaj. A to nemluvím o každodenním klopýtavém dobíhání na vlak i do školy, odéru způsobeným silonovými ponožkami či spotřebě náplastí na vaše do krve dodřené paty. Troufám si tvrdit, že takto by si madamme Chanel luxus nepředstavovala. A abych pravdu řekla, já také ne. Ve jménu zdraví svých nohou a komfortu jsem se nepohodlných bot na úkor této podoby ženskosti vzdala. Clapperka z Runwaye ze mě prostě nebude. Leda bych se někdy v budoucnu dočkala soukromého řidiče, který mě bude vozit, kam si řeknu, což je asi tak pravděpodobné jako to, že budu pracovat v Runwayi. Takže do té doby, co budu každým dnem pobíhat dlážděnými ulicemi Prahy a do třídy v nejvyšším patře naší školy se dostanu jen po zdolání trojitého schodiště, budou muset jít podpatky stranou. Nevěřila bych žádné slečně nebo ženě, která by se mi pokusila namluvit, že miluje nošení podpatků. Že jsou ty boty pohodlné. Že ji ani trochu nebolí nohy. Jde o další nekompromisní 
 módní diktát, kterému se odmítám neustále podřizovat a krutě trpět. Protože o tom to není. Což vám poví i samotná Coco. Noste boty, které vám nezpůsobí bolest, puchýře ani rozedřené paty. Jsou i jiné způsoby, jak podtrhnout svou ženskost a krásu. A výraz ve tváři zkřivený bolestí mezi ně určitě nepatří.

BOJUJME ZA SVÉ KŘIVKY!

 picture: beyoncefans.co.uk

Svým článkem o knihách tématicky zaměřených čistě na nás na ženy, mi Růžová panda poskytla tip na zajímavou četbu a tím zároveň i způsob, jak svou osobnost posunout zase o malý kousek dál. Kdo mě zná, ví že jsem se vždycky svou vlastní postavou zabývala více, než by bylo zdrávo. A přiznávám, že bývávaly chvíle, kdy mé chování hraničilo téměř s hysterií. Až tak jsem byla sama se sebou nespokojená. Vůči komplimentům a přesvědčování jedinců opačného pohlaví o mé atraktivitě jsem byla imunní. Existoval jen můj pohled a nic jiného. Do takové míry mě v letech dospívání zkazil vliv podstrkovaných priorit dnešní společnosti.

Kniha Muži to rádi oblé aneb Proč se přirozená krása stala tabu pro mě byla terapií čtením. Po všem tom tlaku současného diktátu krásy jsem se najednou cítila jako normální žena se vším, co k ní patří. Autor mi nastínil nepopiratelná fakta biologického charakteru, která se u lidí vyskytují. Avšak i přes všechny ty přetrvávající pudy a instinkty, které náš mozek ani po milionech let vývoje nevytěsnil a které mají rozhodující slovo na úrovni sexuální přitažlivosti, nejsem zcela přesvědčena o tom, že by neměl společenský náhled na krásu v dnešní době nad přírodou navrch. Možná proto, že má.

 "Přesvědčení, že naše kultura má jediný patent na pravdu, je jízdenkou do pekel."

SOCIETY

v poslední době se až neobvykle často pozastavuji nad tím, jak jsou názory a pohledy lidí na určité věci zkresleny vnější realitou, ve které žijí. nikdo z nich si to neuvědomuje a nikoho ani nenapadne, nakolik jsou ovlivněni informacemi, které se k nim hrnou ze všech stran. nakolik je ovlivňují druzí. pozastavuji se třeba i nad svou vlastní povrchností a říkám si, k čemu jsem to dospěla, že smýšlím tímto způsobem a dostávám se opět k jádru problému - vlivem toho, kde žiju, je mé vnímání naformováno přesně tímto způsobem. společnost mi udává, co je krásné a co ne, co je správné, co je normální, co přijatelné, slušné a co naopak. občas vyslechnu něčí názor na věc či na druhou osobu a říkám si proč takhle uvažuješ? přestávám nějak všemu věřit. mám pocit, že na všechno a na všechny působí něco vnějšího a skrytého, co nikdo nevidí, přesto nás to ale tvoří ku obrazu svému. každého jinak a mnohé v něčem stejně. přestávám věřit i vlastním dojmům, občas přemýšlím nad tím, jestli nejsem až moc naivní a snažím se získat trochu nadhledu a racionálně věci zhodnotit znovu otázkou ale co když ... ? chci vidět druhou stranu mince. nedokážu hned něco odsoudit a zavrhnout. možná to je ta jeho skepse, o které F. mluvil. nevěřím, že ovoce a zelenina kterou jím jsou zdravé. a nevěřím že ten člověk s pěti igelitkami plnými nového oblečení, co se teď rozhodl poobědvat v KFC, je šťastný. všechno má své pro a proti a na všechno se můžeme dívat z různých úhlů pohledu. otázka, kde je pravda, by byla zase jinou kapitolou. pravda je totiž až příliš relativní. nicméně i přesto bychom se mohli občas dvakrát zamyslet nad tím, co si myslíme, než to přijmeme jako fakt. nejlepším způsobem je snažit se vždy dozvědět něco víc. na základě nevědomosti se skutečnost může od prvních dojmů až neuvěřitelně lišit.

 "you are not ugly. society is."

společnost, ve které žijeme, z nás dělá to, kým jsme. je to naše sociální prostředí. kultura, média, lidé kolem nás, nepsané zažité normy a zvyky. líbí se mi, že každý z nás je úplně jiný. nelíbí se mi ale, že na základě odlišnosti lidé dokáží druhé soudit, aniž by se je snažili poznat. nikdo není perfektní, nikdo není komplexně dobrý ani špatný, všichni jsme nějakým způsobem výchovou poznamenáni. jediné, co nás dělá špatnými, je dnešní společnost. přála bych si, aby v lidech bylo trochu více úcty a pochopení. a vděčnosti za to, co všechno v životě mají.

DO NOT JUDGE THEM.

 setkávám se s těmito skutečnostmi téměř denodenně. povrchnost, předsudky, škatulkování a odsuzování lidí, aniž by se je kdo snažil dříve poznat. přemýšlím nad tím, co mnohé k tomuto jednání vede. strach z odlišnosti? jen nerada vidím, jak si někdo troufne udělat názor o člověku, o kterém absolutně nic neví, na základě toho, jak vypadá, či jak se navenek projevuje. jistě, je to snadné, hodit si takovouto nepohodlnou osobu do určité přihrádky a dál se o ni nezajímat. nicméně nesmíme zapomínat na to, že v každém z nás se skrývají celoživotní příběhy, jež nás více či méně ovlivnily a stejným dílem se na naší osobnosti podepsaly. jenže ti, co se zajímají jen o sebe, si už nenajdou tu energii k tomu, pokusit se poodhalit lidská tajemství a něco málo se o jejich světě dozvědět. možná by pak zjistili, že ti, které v prvních okamžicích odsoudili, jsou ve skutečnosti úplně jiní. třeba by se dozvěděli, co se v uplynulých letech jejich života událo a našli by tak v té lidské odlišnosti jisté kouzlo. a pochopení. myslím si, že právě toho pochopení není v dnešním světě dost. stejně tak úcty. každý z nás je jiný. každého potkal jiný osud, vyrůstal v jiném prostředí, mezi jinými lidmi, každý má jiné zájmy i hodnoty a taky jiné charakterové vlastnosti. netvrdím, že bychom si měli hned každého spřátelit, ať je, jaký je. nicméně tvrdím, že než se rozhodneme si na někoho dělat jakýkoliv názor jen na základě prvních dojmů, mohli bychom se pokusit si tento prvotní postoj důkladněji prověřit, zda není mylný.

osobně se snažím na ostatních hledat a vidět jejich kladné vlastnosti. pokouším se proniknout do jejich světa a vcítit se do jejich způsobu myšlení. mé roční studium psychologie mě nutí zamýšet se nad tím, jakým způsobem kdo jedná a přemýšlí a proč tomu tak je. nikdy samozřejmě nemohu dostát definitivním závěrům, nejsem psycholog, a ani se o to v podstatě nesnažím. spíše jen o to, něco se o nich dozvědět. zároveň si uvědomuji fakt, že lidé si nevybrali své rodiče a ani prostředí, ve kterém vyrůstali. a nejde vůbec o druhořadou záležitost.

stejným způsobem praktikuji sebereflexi. mnoho jsem se toho o sobě za posledních pár let dozvěděla a stále se občas najde něco nového, co mi do celé skládačky krásně zapadne. lidské poznání je nekonečné. co se vztahů mě k ostatním týče, mám v povaze být veselá a působit optimistickým dojmem. jako bych tu vlnu radosti a pozitivní energie chtěla nějakým způsobem druhým předat. lidé mi neříkají, co si o mně myslí. nicméně doufám jen v to nejlepší. mnohé kolem sebe mám velice ráda a jsem vděčna za to, že je znám!

MY FUTURE JOB?

každé malé dítě má své tajné představy o tom, čím by chtělo být, až vyroste. já jsem chtěla být kadeřnicí. při česání vlasů některé z mých obětí jsem se dostávala do radostných euforií a nadšení. pak jsem také chtěla být pracovnicí na poště. líbilo se mi to prostředí, kde se pracovalo s papíry a papírky, s obálkami a dopisy, s dokumenty. vždycky jsem ráda navštěvovala papírnictví. zbožňuju krásné bloky a sešity. ráda sedím na zadku a píšu. nedokázala bych od papírových knih přejít k elektronickým čtečkám ... a vůbec, také jsem chtěla být spisovatelkou. tuto představu však ponechávám jako nikdy nezveřejněný koncept.

zdroj: moviedevil.com

o tom, jaké práci se jednou budu věnovat, jsem poprvé začala uvažovat ve třetím ročníku střední školy. studovala jsem leteckou dopravu a kdokoliv se mě kdy zeptal, proč studuji právě tento obor, nebyla jsem schopna racionální odpovědi. řeknu vám to zjednodušeně: tento obor mi našla mamka a jelikož brali pouze na průměr a ten můj byl 1,0, s vidinou perspektivního uplatnění v letectví jsem tu jedinou možnou přihlášku na střední školu poslala právě sem. nicméně zatoužila jsem po studiu humanitních oborů a jazyků. v jednu dobu jsem si také přála být nutriční terapeutkou - zajímá mě zdravý životní styl a ráda lidi poučuju. přijímací zkoušky na lékařskou fakultu, které byly z chemie, fyziky a biologie mě však odradily dostatečně - tyto předměty jsem měla naposledy na základní škole! dalším plánem bylo studium psychologie. rok jsem studovala nultý ročník psychologie a společenských věd. neskutečně mě to bavilo a zajímalo. na vysokou školu jsem se ale opět nedostala. vrátila jsem se k dopravě a logistice, na vyšší odbornou školu. nyní mám před sebou poslední ročník. ačkoliv jsem se po maturitě zařekla, že s dopravou již nechci mít nic společného, na vošce mě několik profesorů dokázalo přesvědčit o tom, že to není až tak nezajímavý obor. obchodně podnikatelská činnost mě baví. ovšem stále mě to více než k balíkům a kontejnerům táhne k práci s lidmi. a s papíry.

LITTLE LESS WORRIES ABOUT OUR BODIES

je to jen pár dní zpátky, kdy jsem ležela na pláži vzdor slunečním paprskům dopadajících na mou kůži, obracela listy české ELLE a z každé z nich vnímala prototyp dokonalosti dnešní doby. perfektně nalíčené tváře, nadýchané lesklé vlasy a pevná, štíhlá těla vysokých postav. na několik chvil jsem zapomněla na svůj pocit nepohodlnosti způsobený veřejným se vystavováním svého těla v bikinách zrakům všech ostatních, když jsem se ponořila do mimozemského světa, který znám jen z časopisů a internetových stránek tohoto druhu. jakmile jsem však zvedla hlavu a rozhlédla se kolem sebe, viděla jsem zase jen realitu, lidi, kteří se ani vzdáleně nepodobají těm, co na mě vrhají své vážné pohledy z toho časopisu co držím v ruce.

FIGHT FOR WHAT YOU REALLY WANT!

přestává mě bavit snažit se o něco, co vlastně nemohu ovlivnit. a proto jsem se rozhodla, nechat toho a začít se soustředit jenom sama na sebe, na věci, které ovlivnit mohu. to je výhodou toho, být single - máte spoustu času na to, věnovat se jen a pouze sobě, pracovat na sobě a jít si za svými cíli. to je to, co momentálně dělám. moje perfekcionistické já se po dlouhé době probudilo a začlo zase naplno fungovat - udělala jsem si ve svém životě řád. sepsala jsem si mnoho seznamů a plánů, které průběžně aktualizuji a snažím se dělat něco pro to, abych se hla z místa a posunula se dál a časem dosáhla svých dlouhodobých cílů.

"Vytrvalost nenahradí nic na světě!"  

- už nevím, kdo to napsal, ale má ohromnou pravdu! 

pokud se o něco snažíte, nejtěžší na tom všem je, vytrvat a nevzdávat se, i když je cíl stále v nedohlednu. ovšem jedno je jisté. nebude v nedohlednu donekonečna. jednou ten úspěch prostě přijít musí!

jsem člověk, který strašně rád plánuje a sní o tom, co všechno jednoho dne dokáže a jak bude všechno úžasné a skvělé. zde nastává maličký problém - zatím jsem ještě nic nedokázala a žádnou svou vizi nerealizovala! a ačkoliv jsem měla k cíli kolikrát docela blízko, mé podvědomí selhalo a donutilo mě se na to vykašlat, protože ty na to přece nemáš! nesmysl! to teda mám! tímto článekm maličko navazuju na ten od Pie Rette a jdu do toho také - do boje za vlastními sny, cíli a vizí budoucnosti. protože stále jenom sedět a snít, to opravdu ke štěstí nevede. proto přejděme od seznamů k realizaci. byť bych se měla posouvat vpřed jen po maličkých krůčcích, budu to dělat! lepší, než zůstat na jednom místě. zároveň si tu cestu pokusím co nejvíce užívat. žít stále jen s pohledem do budoucnosti je prostě nesmysl. musíme žít teď!

what makes you happy?

weheartit

rozhodla jsem se být šťastná! a to naprosto ve všech ohledech. každý jsme svého štěstí strůjce. každý sami za sebe neseme zodpovědnost. nikdo jiný. jen my sami. a je zcela na nás, jak se rozhodneme naložit se svým životem. a já jsem se rozhodla jednoznačně.

kde bych měla začít? samozřejmě u sebe. rozvoj lásky k sama sobě je pro mě momentálně klíčovou záležitostí. protože nemáte-li rádi sami sebe, nemáte rádi nikoho. možná se vám toto tvrzení nebude zdát, ani mně se to nezdá, ale je to pravda. než však dojdu k pozitivním výsledkům, po té cestě se zaměřím i na jiné, dílčí záležitosti, týkající se toho, nakolik se budu cítit dobře a spokojeně. vděčnost. tak moc opomíjená záležitost. a já jsem se rozhodla se těšit z věcí, nad kterými by se mnozí vůbec nepozastavili, které berou jako naprostou samozřejmost každodenního života. všechno je jen o tom, jak se na věci rozhodneme dívat. já jsem se rozhodla vidět dobré v maličkostech a běžnosti života.

znám spousty lidí, kteří si stěžují na spoustu věcí. jen co ráno otevřou oko, už jsou nevrlí a mají špatnou náladu z toho, že musí vstávat. jistě, je příjemné si pospat, o tom žádná. ovšem proč se nad životem rozčilovat hned po ránu? víte co? JÁ RÁNA MILUJU! každé svoje ráno si zpříjemním jak jen to jde. připravím si oblíbenou snídani, k tomu kávu, pustím si oblíbenou hudbu a mezitím se upravuju. na všechno si udělám dost času, aby se nestalo, že bych nestíhala a stresovala se tak hned na začátku dne. pak vyrazím z domu plna energie a dobré nálady, upravená, spokojená sama se sebou a připravena se znovu setkat s lidmi, které mám ráda. další přiznání: RÁDA CHODÍM DO ŠKOLY! ano. každý den se těším na svoje spolužáky a baví mě, co se ve škole učíme. některé hodiny bývají nudné, i tak se ale čas od času v odpoledních hodinách přistihnu s pocitem, že se mi nechce jet domů. mám to takhle přibližně poslední tři roky. nadávat, jak je všechno strašné, včetně školy, učitelů, povinností i ranního vstávání je snadné, ale k čemu to je? vůbec k ničemu. pokud budete věci, které běžně děláte, nesnášet, jak pak můžete být v životě šťastní?

a jaké další věci mě v poslední době baví, dělají mě šťastnými a jsem za jejich existenci v mém životě vděčná? o tom zase někdy příště, v nově vzniklé rubrice happiness, do které hodlám přispívat často :)

jaké maličkosti každodenního života těší vás?

p.s. DĚKUJI za 70 followers ♡

pravidla pro lásku?

zdroj

"Láska se ztrácí, když začneme přesně určovat pravidla, jak se má projevovat." 

- Paulo Coelho /Záhir/

Paulo Coelho toho napsal neskutečně mnoho moudrého, z čeho bychom si mohli vzít ponaučení. to poslední, co se mě nějakým způsobem dotklo a uvízlo v mé mysli, je výše zmíněný citát. jedno je fakt: nikdy však není pozdě na to, uvědomit si, co děláme špatně, a příště se tomu raději vyvarovat.

jak si během svého života utvoříme představu o lásce, o tom, jak by měla vypadat, jak by se měla projevovat? stejně tak, jako nás odmala utváří naše rodina, společnost kolem nás, komunikace, tak je tomu i s médii. spousta těch romantických filmů a seriálů, kde je všechno tak dokonalé a úžasné, to je kupříkladu to, odkud můžeme okoukat "vzorce" lásky. můžeme vidět nespočet scén, jak se lidé v kterých situacích projevují, co dělají nebo říkají. a když se pak nic z toho neděje v realitě, v našem vlastním vztahu, tak si říkáme, co je špatně, proč se ten člověk nechová tak jak by měl? je naprosto marné hledat někoho, kdo se k nám někdy bude chovat tak, jak to z těch filmů známe. a pokud něco takového očekáváme, nebudeme ve vztahu nikdy šťastní. ideální partner neexistuje, nikdo není perfektní. ale určitě bychom neměli přestat hledat někoho, s kým si budeme podobní, s kým budeme mít něco společného, s kým si budeme rozumět a bude nám s ním dobře. zároveň, případné nedostatky či chyby, které má naprosto každý, bychom měli umět tolerovat a naopak si uvědomovat a vážit jeho kladných vlastností, kterých jistě najdeme daleko více.

what about my future?

Víte, jedno je fakt: společnost nás velmi ovlivňuje, aniž bychom si toho byli vědomi. Odmala máme zažité určité vzorce chování a názorů, některé časem měníme a to opět především díky vnějším vlivům. Pro mě bylo samozřejmé, že po střední škole půjdu na vysokou. Všichni přece studují na vysoké, takže bych měla taky - dosáhnout nějakého toho magisterského vzdělání a potom si úspěšně hledat nějakou zajímavě placenou práci ... Vzdělání je samozřejmě důležité, to nepochybně. Už spoustu let se však potýkám s otázkou, co se mnou bude. Doteď nemám tušení, co chci jednou v životě dělat. Měla jsem pár ideálních představ o tom, co by mě bavilo, všechny moje naděje však padly, když jsem se ani napodruhé nedostala na vysokou školu. Nechtěla jsem to vzdát a již druhým rokem poté si říkám, že ty přijímačky přece jenom ještě zkusím ...

shine bright like a diamond.

picture by Rihanna´s flicker

"We´re beautiful like diamonds in the sky." - Rihanna

text nové Rihanniny písně Diamonds mě navedl k napsání článku, který by měl otevřít oči nám všem a uvědomit si, že hodnoty některých z nás jsou možná trochu někde jinde, že štěstí a spokojenost nemusíme hledat v dokonalosti povrchního a mterialistického světa, ale ve své vlastní.

už hodně dlouho zastávám názor, že každý z nás je dokonalý. mnoho slečen a žen hledá dokonalost a snaží se jí vyrovnat. líčí se a oblékají se jak jen nejlépe to jde, hubnou do nereálných rozměrů, které hraničí s nehezkou vyhublostí, protože kdesi v časopisech to vypadá pěkně. přitom si vůbec neuvědomují, že ony jsou perfektní i bez celé té velké práce. na všech z nás je něco krásného a rozhodně jsme všichni výjimeční, dokonalí. jsme dokonalí, protože jsme každý jedinečnou osobností. málokdo si to uvědomuje. člověk toužící po dokonalosti nemá sám sebe rád, protože se více či méně liší od svých vzorů, od lidí, se kterými sympatizuje a kterým se snaží vyrovnat. tím víc je ale nešťastný a tím více se nemá rád, protože je to nemožné, být někým jiným, někým, kým není. proč raději nehledat dokonalost, kterou již máme v sobě? proč se nepodívat do své duše, přečíst si, po čem touží a dělat všechno na světě, co budeme sami chtít?